Píše se přibližně rok 1995, kdy pan Václav pořizuje svou ALFU ROMEO 75 2.0. I přesto, že šlo o karburátorovou verzi, vzpomíná na super svezení.
Mráz a zoufalství
Někdy v zimě vymyslela Václavova přítelkyně výlet do Polska na trhy. Toho času byl sníh a dost mrzlo, bylo snad -20 °C. Ráno, když měli vyrazit, usoudil, že přeci nepojede se špinavým autem, a tak ho na dvorku svého domu pořádně umyl a následně vyrazil pro přítelkyni.
Když k ní dorazil, auto bylo znovu špinavé, ale co bylo horší cestou mu zamrzly všechny zámky, dveře a samozřejmě i okna! Přítelkyně čekala od sedmé hodiny ranní na smluveném místě notně promrzlá, neboť se Václav zdržel mytím auta. Když po 20 minutovém zpoždění dorazil, chtěl otevřít okno a omluvit, poněvadž z její gestikulace viděl, že je dost naštvaná. Foukal silný vítr a hustě sněžilo.
Přítelkyně oběhla celé auto a ani jedny dveře nepovolily. Václav byl totálně na dně a nastala těžká panika. V zoufalství na něj křičela přes zamrzlé okno, ať jede ke kamarádovi do dílny a problém vyřeší. I tak se stalo – kamarád Libor v dílně fénem nahřál zprvu řidičovy dveře, aby mohl Václav vystoupit. Přítelkyně to k němu musela dojít v té vánici sama, pěšky, asi 3 kilometry. Byla tak zmrzlá, že nemohla ani mluvit.
Libor jí uvařil čaj a asi po hodině, kdy auto pořádně rozmrzlo, mohli konečně vyrazit do Polska. V autě si všehno vysvětlili, Václav se však cítil, jako největší blbec. Vzpomíná, že cestou se tomu trochu i zasmáli.
Netušili však, že se stejná situace bude opakovat po nákupech. Dveře byly opět zamrzlé! Václav nechal přítelkyni u auta a běžel shánět pomoc. „Měl jsem štěstí, že byl nedaleko dřevěný stánek, kde prodávali teplé nápoje. Po složitém vysvětlování rukama nohama mi pán půjčil plnou konvici horké vody a já šťastný běžel k autu. Podařilo se nám otevřít dveře u řidiče, spolujezdce a jedny zadní. Všechny nakoupené věci jsme dali na sedačky a já nastartoval, aby se auto zatím ohřálo (dveře u řidiče jsem raději jen přivřel) a šel vrátit tu konvici. Pánovi jsem moc děkoval a běžel šťastný k autu s tím, že konečně vyrazíme k domovu, bylo již tak něco kolem 17 hod. Nasedl jsem a zabouchl dveře a ono nic – opět se otevřely. Takhle jsem to zkusil ještě dvakrát a uvědomil si, že je to v prdeli a tak jsem šel shánět, čím to uvážu. Nakonec jsem koupil v jednom ze stánků provaz a bylo vyřešeno.“
„Jeli jsme domů a já byl na totálním dně, protože tohle přeci žádná žena nemůže překousnout, mezi námi byl za madla dveří uvázaný provaz – no pohled pro bohy a tvůrci seriálu Mr. Bean by měli námět na další díl tragikomedie. Ani jsem se nesnažil o nějaké zlehčování situace a přítelkyni vezl rovnou domů. Stejně již bylo kolem 11 hodiny večerní a ona měla být podle původního plánu dávno doma (byla vdaná).“
„Možná se tomu zasmějete, tak jako já dnes a vlastně i teď, když to píšu, ale tenkrát jsem myslel, že už přítelkyni nikdy neuvidím a opak byl pravdou – dokonce sama vyprávěla tuto historku u našich společných přátel a moc jsme se tomu zasmáli.“ Tak Václav končí svůj dopis a vzpomínku na vůz, kterou skutečně nevymyslíte!
Zdroj: soukromý archiv pana Václava. Děkuji za zaslání a důvěru.